Kdo chce v rakouských horách kempovat, ocitne se v džungli předpisů. Svobodomyslní turisté často přemýšlejí, zda jsou ještě v mezích zákona, nebo zda mají svůj stan schovat před zvědavými zraky. Sen o nocování pod širým nebem se většinou rozplyne při bližším pohledu na právní rámec. V závislosti na spolkové zemi existují závažné rozdíly - od tolerovaného pobytu až po vysokou pokutu, možné je všechno. Shrnuli jsme právní předpisy jednotlivých spolkových zemí.
Stanování v lese je v celém Rakousku zákonem zakázáno. Ačkoli § 33 rakouského lesního zákona z roku 1975 zaručuje každému volný přístup do lesa, "táboření za tmy, stanování, ..." je z něj jednoznačně vyloučeno. To znamená, že táboření na celém území lesa je zákonem zakázáno! Pokud k tomu není výslovné povolení majitele pozemku.
Zóna alpské pustiny (tzv.Ödland) začíná nad hranicí stromů. Předpisy pro stanování v této oblasti se v jednotlivých zemích značně liší. I zde se vždy doporučuje souhlas majitele pozemku.
Plošně je povoleno "alpské bivakování", například neplánované nouzové bivakování, které jsou jednotlivci nuceni uskutečnit v případě zranění, špatného počasí nebo tmy. Upozornění: úmyslné bivakování se rovná přenocování ve stanu! V závislosti na spolkové zemi může být za přestupek uložena pokuta až do výše 14 500 eur.
Podle burgenlandského zákona o ochraně přírody a krajiny (1990) je zakázáno tábořit nebo parkovat karavany či obytné vozy ve volné krajině mimo úředně povolená tábořiště nebo místa pro obytné vozy (§ 12 odst. 1).
Výjimky jsou podle burgenlandského zákona o tábořištích a místech pro obytné vozy (1982) (§ 18) pro:
Pro skupiny deseti a více osob a pro pobyty delší než tři dny musí být projekt přihlášen u příslušného oblastního správního úřadu nejméně týden před konáním tábora.
Velmi restriktivní.
Korutanský zákon o ochraně přírody (2002) zakazuje táboření ve volné krajině mimo oficiálně povolené kempy.
Tento zákaz se nevztahuje na:
Velmi omezující.
Dolnorakouský zákon o ochraně přírody (2000) zakazuje stavění a parkování mobilních domů (včetně stanů) na travnatých plochách mimo povolené kempy.
Velmi restriktivní.
Podle hornorakouského zákona o cestovním ruchu (2018) je ve spolkové zemi Horní Rakousko kempování mimo řádně povolené nebo ohlášené kempy obecně zakázáno nebo podléhá ohlášení.
Za kempování se považuje jakýkoli pobyt delší než 90 minut (v rozmezí tří hodin) a v nebo vedle
Kromě toho mohou obce ve spolkové zemi Horní Rakousko stanovit vyhláškou, že táboření mimo kempy je
Podle hornorakouského zákona o ochraně přírody a krajiny (2001) je třeba odstavení a parkování dodávky, obytných vozů, karavanů nebo jiných vozidel zřízených pro obytné účely; s výjimkou jednoho takového vozidla ve vzdálenosti do 40 metrů od obytné budovy, a rovněž vozidla odstavená nebo zaparkovaná po dobu stavebních prací v rámci staveniště mimo schválené nebo označené místa ke kempování, nahlásit úřadům.
Méně restriktivní, ale různorodé.
Zákony, které je třeba zde dodržovat, jsou salcburský zákon o kempování (2013), salcburský zákon o volném průchodu v horských oblastech (1920) a salcburský zákon o ochraně přírody (1999). Kempování ve vysokých horách sice není obecně zakázáno, ale předpokládá se odpovídající citlivý přístup k přírodě. Alpenverein doporučuje: Zejména skupiny by se před svou túrou měly spojit s oddělením ochrany přírody příslušného oblastního úřadu.
Méně restriktivní.
Hlavní sdělení ze štýrského zákona o volném průchodu v horských oblastech (1921): „Neobdělaná půda nad hranicí lesa, s výjimkou oblastí využívaných k pastvě (alpské pastviny), je volně přístupná turistům a může na ni vstoupit kdokoli.“ Pojem „vstup“ je zde širší než v lesním zákoně a s ohledem na společenskou dohodu by mělo být možné i stanování v alpské pustině.
Velmi omezující.
Tyrolský zákon o táboření (2001)) jasně říká: "Táboření mimo kempy je zakázáno". Kempování je přenocování osob v mobilních ubytovacích zařízeních, jako jsou stany, karavany, motorová vozidla, mobilní domy, obytné přívěsy a podobně, v rámci cestovního ruchu.
Výjimky z tohoto zákazu existují v souvislosti s
Bivakováním se obecně rozumí jednorázové provizorní přenocování ve vysokohorském terénu při příležitosti horských túr, ať už plánované, nebo v případě špatného počasí, zranění, tmy apod.
Táboření v národních parcích, přírodních rezervacích a zvláště chráněných územích nebo v klidových územích, ale také na polích nebo v lese může být za určitých okolností zcela zakázáno.
Méně restriktivní.
Podle zákona o kempování ve Vorarlbersku (1981) může starosta obce zakázat stavění stanů mimo schválená místa ke kempování, pokud jsou tím vážně narušeny zájmy bezpečnosti, zdraví, zemědělství nebo ochrana přírody a krajiny a vzhled obce.
Ve Vídni jsou mimo kempy na veřejných místech pod širým nebem zakázány (vyhláška o kempování z roku 1985) následující činnosti:
I když se často jedná o krajinářsky nejatraktivnější oblasti, v chráněných oblastech je kempování zakázáno. Nejpřísnější pravidla platí v národních parcích, přírodních rezervacích a zvláštních chráněných oblastech, proto je důrazně doporučeno se před výletem přesně informovat o platných předpisech.
Kontaktními místy a informačními centry jsou jednak správci chráněných oblastí a jednak odbory ochrany přírody a částečně také odbory cestovního ruchu příslušných krajských samospráv nebo okresních úřadů (Bezirkshauptmannschaften).
